Blokus - příspěvek

Při svém nedávném pobytu v nemocnici jsem si uvědomil, jak se vzdaluji světu "normálního" způsobu života. Těch pět dní v jiném prostředí i v jiné společnosti bylo opravdu poučných. Vybaven dostatečnou zásobou knih jsem se nebál, že bez internetu nedožiji rána, ba dokonce jsem se těšil na to téměř totální odříznutí od mého světa virtuálního. Oddělení od svého fyzického zázemí mi sice už tolik "recht" nebylo, ale bral jsem ho jako svým způsobem příležitost k otestování sebe sama.

Již první okamžiky v prostředí nemocničním v sobě nesly zvláštní kouzlo. Jako člověk, který je zvyklý komunikovat s lékaři o svých zdravotních problémech, jsem sestrám na oddělení doporučil správné skladování preparátů, které jsem s sebou přinesl a současně je vyzval, aby se nebály mne zeptat na správný způsob aplikace. Poděšené tváře zástupkyň středního zdravotního personálu a jejich oči jasně říkající "co si to ten pacoš sakra dovoluje?" mne ubezpečily v tom, že tudy cesta nevede.

Byl jsem umístěn na čtyřlůžkovém pokoji, který poskytoval na naše poměry slušný standard. Kromě tracheotomie jednoho z pacientů obsahoval i sprchový kout a záchod. Rychle jsem se seznámil se dvěma mluvícími spolupacienty a usedl ke knize. Nemocniční pobyt jsem hodlal využít k doplnění vlastního vzdělání. Považoval jsem za ostudné, že jsem ještě nečetl žádné dílo od člověka s takovým podivným jménem - Albert Camus. Mor mi přišel jako dílko do špitálu přímo ideální. Za nějaký čas, jehož přesný rozsah nejsem schopen určit, mě jeden z kolegů vyrušil s otázkou, zda bych s ním nešel ven na cigárko. Protože mám přece jen raději tabák, odmítl jsem s tím, že cigarety nekouřím. Kolega odešel a při návratu mi nabídl, zda si nechci přečíst "čerstvý" noviny. Když jsem letmo na titulní straně Blesku uviděl smutnou tvář paní Hlinkové a nadpis přes půl strany "Šokující zpověď vdovy", odmítl jsem a poznámku "noviny bych si i přečetl, ale žádný nevidím" si raději odpustil.

Pomalu se blížil večer, čas mi s knížkou v ruce náramně ubíhal a vyrušen jsem byl jen jednou a to vítaně chutnou ač pouze studenou večeří (jiné již v některém špitále ani nenajdete). Spolubydlící kolegové se zvedli a zvali mě ke sledování televize. Už mi bylo skoro trapné, jak nespolečenský jsem tvor, ale přesto jsem znovu odmítl.

V dalších dnech jsem se občas nechal vyrušit od knihy a zašel s kolegou tu do kantýny, tu posedět na nádvoří. Vyslechl jsem několik hovorů, kterým jsem rozuměl, několik, kterým jsem nerozuměl, a také několik, kterým jsem rozumět nechtěl a nemohl. V zásadě jsem nabyl dojmu, že přemýšlet, hledat souvislosti a mít nějaký přehled se nenosí. Pro většinu mých spolupacientů existovalo jenom tady a teď. Pasivně přijímali informace z médií, přičemž jejich sympatie byly zcela jednoznačně na straně novinářů. Mí kolegové měli ve všem jasno - obecně stojí všechno za...

Na sklonku pobytu už se mi ten jiný, cizí svět začal pořádně zajídat. Ke své škodě jsem podcenil své síly v oblasti hltání knih a strávil téměř dva dny mučivým nicneděláním, povalováním a poflakováním. Počasí již nebylo vhodné k relaxaci vně budovy a oddělení neposkytovalo podmínky k nějaké bohulibé činnosti. Závěr mého pobytu tedy byl celkem příznačný - odmítal jsem přijmout ten cizí, přesto však pravděpodobně "normální" svět a život v jeho dimenzích a najednou se ocitl ve "vzduchoprázdnu". Asi tedy vakuum skutečně odděluje světy, které se vzdalují nejen vlivem velkého třesku.

předchozí: Patnáctiminutovka pro mě
následující: Zážeh