Blokus - příspěvek

Už je to tady zase. V poloze vertikální zírám do stropu, který se míhá před očima a vyvolává ve mně neodbytnou představu ubíhajících pražců kolejiště. Trochu se mi z toho motá hlava. "Nikdy si na to nezvyknu," říkám si v duchu a zároveň doufám, že si ani zvykat nebudu muset. Doufám v to pošesté. Cítím trhnutí vyvolané prudším zabrzděním. Jsme u výtahu. Jsem i s postelí vsunut do kabiny visící na ocelových lanech a přemýšlím, zda nejsem náhodou sám k životu přichycen už jen také nějakým chatrným lanovím. Vyjíždíme pouze jedno patro a zase ty pražce. Hlava se roztáčí na druhou stranu. Jedeme rychle. Je to tak lepší, ač si to má mysl odmítá uvědomit. Jí se totiž zdá, že zvýšená rychlost navozuje pocit nervózního chvatu. Otevírají se další dveře a já se ocitám v místnosti, kterou po chvíli identifikuji jako předpokoj operačního sálu. Sestry mne opouštějí, ale ještě před tím mi nabízejí ke čtení nějaké časopisy. Smějí se z nich na mne známé tváře. Ne, nesmějí, přímo jásají, ale mně připadá, že se vysmívají: "Jen se koukej, v jaký sme pohodě, hochu!" Odkládám je a koukám do blba. Uklidňuje mne to. Hodnotím své šance a zdá se mi, že jsou větší než posledně. Myslím na rodinu. Úspěšně se bráním nostalgii. Naštěstí se nemusím bránit dlouho. "Ukončete přemýšlení, dveře se otvírají" napadá mne slogan zcela jasně vyvolaný jízdami metrem. Projíždím "předpeklím" do místnosti, jejíž dominantu tvoří masivní světlo nad lůžkem ne nepodobným pitevnímu stolu. V místnosti hraje rádio. Elán vypaluje "vodu nad vodou". Už jsem si zvykl, že i na české operační sály pronikla kultura z amerických nemocničních seriálů. Přijde mi to dobré. Je mi dovoleno postavit se na vlastní nohy, abych se přesunul na operační stůl. "Polotovar dorazil, páni lékaři!" Stůl není nepříjemný. Uléhám pohodlně a slyším veselý hovor blížících se anesteziologů. Jsou to optimističtí profíci. Samá legrace.

"Vy jste z Dačic?" ptá se jeden, "to je snad už jiný kraj, ne?"

"To si myslí většina Budějičáků," odpovídám klidně.

Hovor končí a už se na mě jeden z nich sápe. Infúze do žíly. Vyšlo to na první pokus. Za chvíli do mne perou své chemikálie a já cítím ospalost. Noc stála za nic, tak si spánek hodlám užít. Říkám jim "dobrou" a už mám náhubek na obličeji. Zkouším si odpočítat, kolik vydržím. Tři, čtyři? Už nevím...

Někdo mne volá. Ženský hlas. Probouzím se s mírnou bolestí. Je mi divně. Nevyspal jsem se. Připadám si, jako by mě připravili o kus života. Sny nebyly, ani to prázdno si neuvědomuji. Jsem ale rád. Přibyl mi další z nechtěných zářezů na pažbě. Snad poslední...

předchozí: Liberální komunismus
následující: Z jiného světa