Blokus - příspěvek

Hraní v scrabble patří mezi nejoblíbenější zábavné činnosti naší rodiny. Asi je vůbec nejoblíbenější, protože se jí věnujeme všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Ostatní sporty, hry a hříčky následují "slovíčkaření" v dalekém odstupu. Skládání písmen nikdo z nás nebere na lehkou váhu a snaží se ze sebe dostat maximum a převálcovat soupeře pokud možno co nejdrtivějším rozdílem. Často jsme schopni ve své paměti nalézat slovotvary, o kterých jsme ani netušili, že je známe. Pravda, leckdy používáme i tak podivuhodná slova, že je spisovná čeština ani nezná a hovorová obsahuje pouze v lokalitě ztěží zmapovatelné.

Nedávno jsme se opět do jedné partie s vervou sobě vlastní pustili. Překonávali se ve skládání slov, jak co do délky, tak i co do obskurnosti tvarů. Boj to byl nelítostný, očekávaní soupeřících jedinců převeliká. Já se snažil, seč jsem mohl, ale jako obvykle mladší generace, tentokrát představovaná dcerou Janou, zvítězila. Žehral jsem na výsledek hry hlasitě. Nejprve jsem nechtěl uvěřit správnému stanovení počtu bodů, po překontrolování správnosti výsledku jsem nadával na nepřízeň štěstěny a vůbec… Prostě jsem se z posledního místa neradoval a dával své rozčarování zřetelně najevo. Vítězná dcera mne pravděpodobně chtěla utěšit řka: "Tati, když ty jsi taková gumička." Jak mile řečeno. Jak citlivě proneseno. Přesně vystihla, že vlastně nejsem velká tupá guma, která prostě od přírody nemá na scrabble nadání, ale že ty schopnosti ve mně vlastně jsou, jen je neumím použít. Asi.

předchozí: Měli bychom možná přezbrojit
následující: Utrpení z Novy