Blokus - úvod

Blokus - úvod

5. 5. 2005

Kazachstán, do toho!

vložil C@mus v 08:50 | kategorie: prázdná sláma | přímý odkaz | komentáře ?

Nemáte rádi hokej? Pak mému textu asi budete rozumět jen místy. Já ten sport miluju. Jsem sice pouze jeho pasivním konzumentem, ale i tak se u něj „vybékuju“ dost. Měl jsem fakt neuvěřitelnou kliku, když mi brácha volal, že může mít pro mě lístek na úterý 3. května, kdy hokejové menu nabízelo předkrm v podobě zápasu Kazachstán vs. Švýcarsko a hlavní chod Česko vs. Německo.

Celý ten den byl bohatý na zajímavé i kuriózní události. Ponořili jsme se do nich hned na hraničním přechodu ve Fratres, kdy rakouská pasová kontrola po chvíli studování našich pasů zjistila, že je máme neplatné. Jeden platil do 2. května a druhý byl neplatný už 18 dnů. Občanky nás spasily. Do Vídně jsme přibyli v pohodě. Potkali jsme cestou asi deset tisíc číhajících policejních aut, ale kupodivu jsme žádné nevyprovokovali k akci. V hlavním městě jsme ani moc nebloudili, což nebývá zvykem. Paradoxně vždy, když víme, kam jedeme, tak se nám ve spleti vídeňských jednosměrek „kufr“ zadaří. O poloze Wiener Stadthalle jsme ale měli jen mlhavou představu, tak jsme jeli podle intuice. Intuici zprvu představoval VW Tuareg se středočeskou „espézetkou“, který vypadal velmi jistě. Zabloudili jsme s ním jen jednou, než nás červené světlo na křižovatce trvale oddělilo. Po chvíli jsme se zavěsili na českobudějovického „scénika“, který byl vytapetován českými vlajkami. O jeho směřování nemohlo být pochyb. Bylo to super do chvíle, kdy jsme za ním podezřele dlouho stáli v jediném nepohybujícím se jízdním pruhu. Chlapcům to „scíplo“, a tak pro pohon vozu stranou museli nasadit vlastní koňské síly. To už jsme byli téměř u stadionu a naše auto směřovalo do podzemí k dočasnému odpočinku.

Než jsme usedli do hlediště, osvěžili jsme se pivem. Nabízeli ho za pakatel 3,40, a tak nebylo možné kolem stánku proklouznout bez mezipřistání. I přes tu nízkou cenu (v eurech) jsme s potěšením zjistili, že lze Zipfer pít. Do sauny, kterou rakouští pořadatelé asi nedlouho před šampionátem adaptovali na zimní stadion, jsme usedli 10 minut před úvodním bully. Viděli a slyšeli jsme Švýcary, Čechy, Němce, Finy, Slováky, Rakušany, Rusy a příslušníky dalších národů. Zprvu jsme neviděli žádné Kazachy. Chvíli se zdálo, že jeden z nich sedí asi tři metry od nás, ale mluvil podezřele dobře německy s bavorským přízvukem. Po chvíli se ukázalo, že to je bavorský recesista, který se oblékl do kazašského trika (poznal jsem to podle nápisu v azbuce na prsou) a u škodováckého stánku vyfasoval kazašskou vlajku. Myslím, že měl ve Švýcarsku příbuzné...

Těsně před začátkem zápasu moderátor vyvolával příznivce obou týmů. Podle řevu, který byli schopni vydat se zjišťovalo, jak na tom týmy budou s podporou. Švýcarů bylo pravda o poznání více, ale Kazaši k mému překvapení také byli slyšet. Na kloub jsem tomu přišel až v průběhu hry. Hokejistům ze stepní země se fandilo: „Kazachstán, do toho!“ Pravděpodobně máme stále na jihovýchod blíž než na jihozápad smích Chvíli to vypadalo, že českokazašská menšina bude slavit úspěch, ale s přibývajícími minutami získávali Švýcaři navrch. Jak na vodě s ledem, tak v hledišti. Zápas skončil 2:1 pro Švýcarsko a jeho fandové to oslavili vkleče pozoruhodným rituálem před stadionem.

Padesátiminutovku čekání na Jágra a jeho partu jsme vyplnili procházkou po okolí a sháněním něčeho chutného do žaludku. Nakonec jsme neodolali místní specialitě zvané Wiener Spiralkartoffeln. Evidentně byli tvůrci této pochutiny sponzorováni pivovarem Zipfer a na soli a česnekovém prášku nešetřili. Smažené spirálky nám chutnali a líbila se nám i příprava polotovaru pro ně. Je k ní potřeba nemyté brambory se slupkou, vrtačka, stojan pro vrtačku, speciální bodec pro upevnění bramborové hlízy a struhadlo s jednou štěrbinou. V Česku bychom řekli „vercajk na výrobu široký bramborový špony“.

Když jsme se vraceli do haly, bylo na první pohled jasné, že diváků i emocí přibylo. Obé hodnotím pozitivně, na hokeji se lidi většinou „nemydlí“. U piva se tentokrát už opravdu nešlo nezastavit, takže jsme tam opět rychle jedno kopli a dál uháněli do horka s ledem. V hledišti byla červená modrá a bílá barva v převaze. Bylo to i slyšet. Němci však řvali taky fest, takže to po KAZ-SUI komorním koncertu vypadalo na heavy metal. Zpočátku tak z české strany vypadal i hokej a Müllera jsme ostřelovali pěkně. Zanedlouho mu Kubina poslal svůj pozdrav a bylo to 1:0. Všechno vypadalo dobře a čekali jsme, že na sebe další příděl puků v německé brance nenechá dlouho čekat. Nebylo tomu tak. Němci hráli urputně. Když nevímkterýznich vzal Jágra hokejkou přes prsty a on musel odejít do šaten, ztratili jsme trochu glanc. Naštěstí jsme neubránili jen jednu tyč Vokounovi brány. Přetrpěli jsme druhou třetinu, a když už se ve třetí zdálo, že budeme rádi za ten jeden kousek, uklidnil nás Sýkora. Bylo po hokeji a hlasití Češi i již o poznání méně hlasití Němci se v klidu rozcházeli.

My s bratrem jsme zaznamenali ještě jedno důležité vítězství. Kasírovací automat na parkovišti odmítal uznat, že je naše dvacetieuro pravé a tvrdošíjně ho odmítal pozřít. Poté, co jsem k bráchovi prohodil, že mi nemusel tentokrát dávat falešnou bankovku, nám nechtěli rozměnit ani další čekající Češi. Naštěstí jsme po chvíli našli jednoho, který mou poznámku neslyšel a vyměnil s námi naši zmuchlaninu za svůj fungl nový peníz. Byli jsme zachráněni.

Když tak přemýšlím, co člověka láká uvalit 70 euro za podívanou, kterou přenáší televize, musím říct, že je to hned několik okolností. Kromě lepšího živého zrakového vnímání, dostanou své na stadionu i ostatní smysly. A to naprosto všechny. Navíc nastupuje i mimosmyslový zážitek atmosféry, kterou skrz sklo obrazovky přecedíte jen jako nemastný neslaný odvar. Takže to fakt za ty peníze stojí. Aspoň pro někoho...

11. 4. 2005

DW sřídá HS

vložil C@mus v 09:45 | kategorie: webdesign | přímý odkaz | komentáře ?

Věřte nebo ne, ale na rozluštění šifry v nadpisu Enigmu potřebovat nebudete. Podrobnější informace následují mrk

Nedávno jsem ke svému překvapení zjistil, že si při tvorbě stránek s HomeSitem nevystačím. Překvapení to bylo nemilé, protože jsem se s tím nástrojem sžil natolik, že mi přišlo takřka nemyslitelné jej vyměnit za cokoli jiného. HomeSite mi vyhovoval svou lehkostí, byl jsem zvyklý na jeho rady a doplňky a vůbec mi připadal „tak akorát do ruky“. Jenže...

Usmyslel jsem si věc, která byla nad jeho síly. Došel jsem k přesvědčení, že nastal ten správný čas, abych se ve svých dílech rozloučil s jednobajtovým kódováním a vrhl se do ne zcela probádaných vod UTF-8. Pokud netušíte, o čem mluvím tak vězte, že s použitím tohoto kódování se člověk zbaví starostí (tedy ve většině prohlížečů a OS) o správné zobrazení češtiny (přesněji nejen češtiny). Na českých windowsech se většinou s problémy nepotkáte ani u WIN-1250 či ISO-8859-2. Ve světě však čeština překvapivě nepatří mezi nejčastěji instalované jazyky do OS. Proto tedy UTF-8, a proto ne můj oblíbený HomeSite, jenž si s tímto kódováním neporadí. Hledal jsem na netu, co by mi nejlépe vyhovovalo a po několika hodinách testování jsem zjistil, že nic ideálně. Byl jsem z toho vcelku na prášky. Jak jsem však nutil Googla ke shánění nových a nových informací o HTML editoru schopném práce v UTF-8, zjistil jsem, že mi pozoruhodně často vrací odkazy na Dreamweaver z dílny Macromedie. Měl jsem léta tento produkt zafixován jako WYSIWIG záležitost, ze které leze sice kód čistší než z FrontPage, ale přesto na hony vzdálený ideálu. Nenapadlo by mne, že se dá použít čistě jako editor kódu. A protože v balíku od Macromedie je kromě mého oblíbence (to je ten HomeSite) i Dreamweaver, zkusil jsem ho nainstalovat. Zpočátku jsem velkým optimismem nehýřil. Doba nastartování tohoto softu napovídala, že jde o poněkud robustnější produkt. Další významnou část času jsem věnoval přizpůsobení všech preferencí svým požadavkům a samosebou i zjištění rozdílů oproti HS (HomeSite). Pak už jsem šel na věc a zkusil na konkrétním projektu, jestli si my dva budeme rozumět.

Dnes už mohu říci, že jsme se s Dremweaverem v Code View módu skamarádili docela dobře. Skutečně zvládá bez problémů práci s UTF-8, je po mírném přizpůsobení velmi podobný HomeSitu a na slušném počítači běží vcelku svižně. Zdá se tedy, že Dreamweaver je na dobré cestě stát se mým novým oblíbencem. Pokud si to tedy v budoucnu nějakou volovinou nezkazí mrk

19. 11. 2004

Editor i spellchecker

vložil C@mus v 14:32 | kategorie: webdesign | přímý odkaz | komentáře ?

Když jsem při spuštění tohoto blogu přidával odkaz na Seznam, použil jsem jako popis stejný slogan, který je v záhlaví: "Camusovo pokus o blok". Důvody, které mne k vytvoření tohoto zvláštního spojení vedly, jsem považoval za dostatečné k takovému "ohnutí" našeho jazyka. Už jsem se dříve zmiňoval, že mi zní nepříjemně slovo blog, ale ta mému uchu nelibozvučnost rozhodně nebyla jedinou příčinou pro použití "bloku". Dalším důvodem bylo, že psaní do bloku mi přijde logičtější, zažitější a příjemnější, a pak jsem také chtěl ten svůj virtuální záznamníček odlišit od záplavy jiných. Svět blogů mi připadá totiž v některých ohledech natolik odlišný mému nahlížení, že jsem si v něm postavil blok. V čem odlišný? Většina blogů je velmi pragmatických, česky pravicových, materialisticky orientovaných, ostře černobílých – prostě rozumných a chytrých. Můj blok je lehce éterický, obecně pravicový, idealistický a neostře šedomodrobílý. Ve všem ostatním se nijak nelišíme mrk. Toť popis bloku. A proč Camusovo? A proč ne. Nespisovné slovo mi tam prostě tak nějak pasovalo.

Nic z výše uvedeného však Seznam nevzal v potaz. Jak jsem nedávno při kontrole odkazu zjistil, použili popis "Camusův pokus o blog". Možná, že ze mě úplného idiota udělat nechtěli a spellchecker dělá práci za redaktory – všichni známe skvělý software, který se nám snaží všemožně pomáhat seč mu síly stačí, ale to by vysvětlovalo jen pokroucené slovo první. Konverze bloku na "bloga" mě utvrdila v přesvědčení, že v tom má přece jen prsty nějaká osůbka.

Takže děkuji pěkně Sezname.

17. 11. 2004

Vadí - nevadí

vložil C@mus v 07:40 | kategorie: webdesign | přímý odkaz | komentáře ?

Mí zákazníci mají svatou trpělivost. Obdivuji se jim. Je totiž velmi těžké vyjít s člověkem, jako jsem já. Přesto se jim to většinou daří.

Bez újmy na kšeftu jsem přežil například následující telefonický rozhovor s jedním ze zákazníků: "Vyndejte nám z mailu ten hrozný zápis."

"Jaký zápis z jakého mailu?" ptám se.

"Přece ty urážlivé řeči, co nám někdo napsal na webové stránky!"

"Jó tááák, myslíte asi záznam v návštěvní knize."

"Ano, to myslím. Je to nehoráznost, která nás chce poškodit."

"Mně to přijde jako poměrně věcná kritika."

"To není žádná kritika, to je očerňování!"

"A nebylo by lepší na ten zápis slušně odpovědět a vysvětlit příčiny kritizovaného stavu nebo říct, proč a v čem je kritika neoprávněná?"

"Na to my nemáme čas. Smažte to!"

"Dobře, ať je po Vašem. Nesouhlasím s tím, ale záznam smažu."

"Nebo počkejte. Smažte raději celou návštěvní knihu. Kdo je s naší firmou spokojen, nenapíše nic, ale kdejaký sprosťák tam naškrábe cokoli!"

"OK, zruším návštěvní knihu," končím po dalších marných pokusech o změnu jeho stanoviska hovor a pouštím editor, abych zaštípnul jednu z větví nabídky a nechtěně tak vytvořil nesouměrnou bonsai.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že jsem měl vydžet déle ve své resistenci a obhajovat existenci guestbooku. Měl jsem se pokusit vysvětlit, že návštěvní kniha má smysl u webů, které chtějí vzbudit alespoň zdání, že o ně majitel jeví zájem a že jsou živé. Které nechtějí být jen pustou reklamou, ale chtějí se zákazníkem komunikovat. Které stojí o jeho názor, byť by byl negativní. Které dokáží přijmout chválu i kritiku. K firmě, která takový web provozuje mám daleko větší důvěru. Je však možné, že se v tom liším od většiny jiných zákazníků.

1. 11. 2004

Zážeh

vložil C@mus v 10:21 | kategorie: egocentrum | přímý odkaz | komentáře ?

Arthur Dent na svém blogu vysvětluje, proč není členem Mensy. Zdá se mu, že tato organizace za investovaný roční příspěvek vcelku nic nenabízí. Mám na to jiný názor. Jednak si myslím, že jde také o to, zda člen něco nabízí Mense, a zároveň mám pocit, že těch několik aktivních jedinců uvnitř "spolku inteligentních" toho dělá až dost. Kromě organizování IQ testování, vydávání časopisu, provozu webu i intranetu a pořádání nejrůznějších společenských, kulturních i sportovních akcí nabízí pro mě osobně i něco navíc. Mám na mysli utěšující poznání, že v tom svým způsobem balancování na okraji společnosti nejsem sám smích.

Průchod testováním svého času pomohl mé maličkosti ještě v několika dalších ohledech, které s členstvím v Mense přímou souvislost nemá. To číslo na papíře (přesnou hodnotu ani já z čiré zbabělosti neřeknu), který mám založený doma v šuplíku, jsem dlouho nemohl pochopit. Vlastně ho nechápu dodnes. Nejsem skálopevně přesvědčen, že souvisí s inteligencí. Mám skoro pocit, že nesouvisí vůbec s inteligencí, jak si ji představuje většina netestované společnosti. Možná svědčí pouze o jediné věci – schopnosti velmi dobře vyplňovat IQ testy. Nicméně se tento úspěch(?) stal pro mé ego impulsem k větší aktivitě. Připadal jsem si v porovnání s naměřenou hodnotou do té doby neuvěřitelně líný a neschopný. Zkrátka takové budižkničemu. Začal jsem tedy podnikat kroky, abych tu situaci změnil. Těch kroků sice nebylo mnoho, ale zato byly poměrně zásadní. V první řadě jsem si uvědomil, že nikdy nemohu podléhat sebeuspokojení. Stal jsem se snad i pokornějším. Možná dva paradoxy, které ovšem vyplývají z toho, že jsem byl potrefen něčím, co jsem si na jedné straně nijak nezasloužil a na druhé straně to dost dobře nemohu ignorovat.

Nevím, zda se ze mne stává konečně budižkněčemu mrk, nicméně vnitřně se dnes cítím o něco lépe.

kategorie

archiv

kalendář

etc

Created by created by EasyBlog  Webdesign by C@mus, (c) 2004